Při tlumočení ve vzdělávání se v souvislosti s užíváním jazyka objevují určitá specifika. Je to volba jazykových prostředků podle věku a schopností žáků (např. výběr přiměřené slovní/znakové zásoby, jednodušší syntax, odlišná intonace/mimika), zjišťování zpětné vazby (tlumočník ověřuje, zda mu bylo porozuměno), také specifická slovní zásoba (v závislosti na typu školy, vzdělávacím oboru či konkrétním vyučovaném předmětu) a užívání prstové abecedy ve větší míře, než je tomu běžné v jiných typech komunikace. Užívání prstové abecedy ve výuce studentovi nejen přesně zprostředkuje nový pojem, termín či název, ale také ho tím naučí grafické podobě slova, kterou potom může využít při učení se z tištěných či psaných materiálů.
videoDalším specifickým rysem tlumočení ve vzdělávání je fakt, že tlumočník tu může fungovat také jako jazykový model pro studenty, kterým tlumočí. Může tomu tak být především u dětí pocházejících ze slyšících rodin. Tyto děti totiž mívají nedostatek příležitostí pro komunikaci ve znakovém jazyce a tlumočník jim může částečně sloužit jako náhrada dospělých neslyšících osob komunikujících znakovým jazykem. Je tedy nutné svůj projev ve znakovém, ale také v mluveném jazyce neustále zlepšovat pomocí vhodných strategií.
videoNyní se zaměříme na jednotlivé specifické jazykové oblasti:
videoModifikace jazyka
Je běžné, že při komunikaci s dětmi užíváme jiné jazykové
prostředky a promlouváme jiným způsobem, než když komunikujeme
s dospělými. Při promluvě k malým neslyšícím dětem mluvčí často
provádějí prostorově větší znaky a znakují pomaleji. Stejně jako
v mluvených promluvách, tak také ve znakovém jazyce směřovaném k dětem
se objevuje odlišná prozodie, tzn. např. odlišné, pomalejší tempo a
výraznější mimika. Často je upozorňováno na náročnost tlumočení pro
děti právě po jazykové stránce (vzájemné porozumění dítěte a
tlumočníka). Specifika dětské mluvy (šišlání, gramatické chyby,
nesouvislost výpovědi, komolení znaků) jsou obsažena i ve výpovědi
dítěte ve znakovém jazyce. Náročnost tlumočení pro dětského klienta
spočívá také v organizaci situace, která by měla být pro dítě
přehledná, mělo by se v ní dobře orientovat.
Při tlumočení ve vzdělávání je také nutné, aby tlumočník přizpůsobil styl svého projevu také stylu promluvy učitele. Je třeba, aby tlumočník postupně rozvíjel své dovednosti v odpovídajícím převedení učitelovy promluvy, která může nést rysy „řeči k dětem“. Pomoci v tom může například sledování videí s výukou ve škole. Tlumočník si může na záznamech všimnout určitých typických rysů učitelských promluv k dětem a přemýšlet, jak tyto projevy převést do znakového jazyka.
videoJinou možností, jak rozvinout své jazykové schopnosti v oblasti řeči k dětem, je častější kontakt s dětmi na různých akcích pro neslyšící. Tlumočník tak může pozorovat, jak vypadá dětská mluva, zároveň sledovat typické rysy promluvy dospělých směrem k dětem (ať už slyšícím nebo neslyšícím) a samozřejmě také rozvíjet své komunikační kompetence v rozhovoru s malými dětmi.
videoMůžeme říci, že čím menší je dítě, tím výraznější jsou změny v promluvě k němu oproti promluvě k dospělé osobě. Důležitým prvkem je oční kontakt, při komunikaci s dítětem je však ještě důležitější, protože dítě potřebuje vědět a být ujištěno, že tlumočník promlouvá opravdu k němu. Důležitý je také postoj, a to tak, aby tlumočník byl nasměrován přímo na dítě a byl k němu dostatečně blízko.
videoSlovní zásoba
Při přípravě z předem daných materiálů (např. učitelova příprava na
hodinu či žákův text referátu) je dobré uvědomit si, jaké jsou
stěžejní koncepty mluvčího, jaké myšlenky chce svým posluchačům
předat a k čemu chce ve svém výkladu dojít. Po této analýze je pro
tlumočníka snazší zvolit správný postup tlumočení a vhodné jazykové
prostředky. Tlumočník může po konzultaci s učitelem a členy
pedagogického týmu a po přihlédnutí ke vzdělávacím cílům konkrétní
hodiny a cílům studenta dojít k závěru, že potřebuje pracovat
s dalšími zdroji (internet, encyklopedie, slovníky českého či znakového
jazyka atd.) pro zjištění věcných informací či pro zmapování
terminologie pro některou oblast českého jazyka. Pro ujištění, jak vhodně
nové koncepty tlumočit, se může tlumočník obrátit na jiné tlumočníky a
neslyšící informátory. Pro tlumočníka může být také přínosná
konzultace s tlumočníky, kteří s daným studentem pracovali v minulosti,
aby zjistil, co se v při práci s tímto konkrétním studentem
osvědčilo.
Prstová abeceda
Při tlumočení ve výuce má svou nezastupitelnou úlohu také užívání prstové
abecedy. V mnoha vyučovacích předmětech je totiž třeba pomoci
propojit žákům/studentům vlastní jmena a názvy cizích slov či odborných
termínů z většinového jazyka s obsahy termínů v českém znakovém
jazyce. Navíc v některých jazykových předmětech (tj. při češtině či
při výuce cizích jazyků) je třeba poukázat na určité konkrétní tvary
slov a zvláště je zdůraznit a k tomu může sloužit právě prstová
abeceda. Při výuce v českých školách je zvykem používat jednoruční
prstovou abecedu, přestože její užívání s sebou nese určité nevýhody.
Jednou z nich je skutečnost, že její užívání je náročnější na
produkci i recepci. Další nevýhodou je fakt, že dospělí neslyšící
v běžném životě většinou používají dvouruční prstovou abecedu,
tudíž jednoruční abecedu neslyšící děti v dalším životě již
téměř nevyužijí.
Je žádoucí, aby tlumočníci ovládali oba typy prstových abeced a mohli je bez problémů používat podle potřeb konkrétních neslyšících žáků či studentů. Je však třeba oba typy prstových abeced od sebe oddělovat. Nemělo by docházet k míšení jednoruční a dvouruční prstové abecedy v jedné tlumočené situaci, či dokonce v jedné promluvě nebo slově.
videoPro správné užívání prstové abecedy je důležité znát také pravopisná pravidla. Vyhláskování slov s pravopisnými chybami může totiž neslyšící zbytečně mást. Neslyšící mluvčí většinou problémy s pravopisem izolovaných slov nemají, ale někteří tlumočníci bohužel ano. Je třeba, aby tlumočník měl dobrý všeobecný přehled a také aby znal správné pravopisné podoby slov a vlastních jmen, která převádí do prstové abecedy.
videoVe výuce se s prstovou abecedou setkáváme v situaci, kdy potřebujeme žáky informovat o přesné psané nebo mluvené podobě určitého slova nebo o jeho tvarech. Takové „citace“ potřebujeme více či méně často používat např. při výuce tvarosloví (skloňování a časování), při tvoření slov, při upozorňování na rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou (tužka vs. [tuška], boot vs. [bu:t]), při vysvětlování chyb nebo zvláštností v určitém psaném nebo mluveném textu či při vysvětlování frazeologismů.
videoJe však třeba upozornit, že neslyšící děti mívají většinou malé znalosti psané češtiny, proto je třeba, aby tlumočník užití prstové abecedy v konkrétní situaci vždy zvážil a její užívání s malými dětmi spíše omezil.
videoPoužité a doporučené zdroje:.
Classroom Interpreters: Dostupný z WWW: http://www.classroominterpreting.org/ Interpreters/children/Learning/errors.asp.
Hudáková, A. Prstová abeceda pro tlumočníky. Praha : Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008.
Červinková Houšková, K. Specifika tlumočení pro neslyšící. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. ISBN 978–80–87153–58–1.
Červinková Houšková, K. Specifika tlumočení pro neslyšící. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. ISBN 978–80–87153–58–8 (DVD).
Lexikologie pro základní školy [CD-ROM]. Praha : FF UK, 2003.
Marečková, K. Specifika tlumočení pro žáky/studenty se sluchovým postižením. Diplomová práce. Olomouc : PedF UP, 2009.
Slovník český jazyk – český znakový jazyk: Školská jazykovědná terminologie pro 1. a 2. stupeň základních škol [CD-ROM]. Praha : FF UK, 2007.
Zahumenská a kol. Specifika tlumočení ve vzdělávání. Praha : Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008.