Odezírání je jedna z možností, jak se mohou lidé s postižením sluchu domluvit se slyšícími lidmi. Pomocí sledování pohybů úst mohou tak alespoň částečně porozumět tomu, co jim slyšící člověk říká. Odezřít lze ale jen několik hlásek, zbytek si musí odezírající (ten, kdo odezírá) domyslet. Nejsnázeji se dají odezřít samohlásky, nejtěžší jsou sykavky, kde neslyšící těžko pozná, zda to bylo C či S či Z. Navíc melodii hlasu odezřít nelze (např. ironii lze zachytit velmi těžko). Odezírání je velmi náročné a vyčerpávající, i za ideálních podmínek se dokáže dospělý odezírající nejdéle soustředit asi jen dvacet minut. Odezírající osoba bez upozornění dokáže jen obtížně sledovat střídání komunikačních partnerů a také vždy nemusí zachytit změnu tématu v hovoru. Odezírání se nenaučí úplně každý, je nutné mít na odezírání talent. Není tedy pravidlem, že by každý člověk s vadou sluchu uměl výborně odezírat. Je nutné si uvědomit, že taková osoba odezírá jazyk, který nikdy před tím v dokonalé formě neslyšela a je to pro ně často nepřístupný jazyk. Aby odezírání bylo pro toho, kdo odezírá, snazší, můžeme jako mluvčí dodržovat určitá pravidla. Pomůže, když používáme slova, která člověk, s nímž mluvíme, zná, a když se jedná o dobře odezíratelná slova. Když nejsme od něj moc daleko, je na nás dobře vidět, předem řekneme, o čem chceme mluvit, nežvýkáme, nezakrýváme si obličej, nehovoříme příliš rychle nebo příliš pomalu apod.