Vzdělávání neslyšících žáků může v současné době probíhat v zařízeních určených pro žáky s postižením sluchu, tj. ve školách pro sluchově postižené, anebo formou integrace v běžných školách. Žáci již nejsou do jednotlivých škol rozřazováni podle ztráty sluchu, preferovaného způsobu komunikace a nadání, jak tomu bylo dříve do r. 1991, ale mohou si volit školu na základě přístupu k výchově a vzdělávání žáků. Jednotlivé školy volí zpravidla ze tří přístupů: (1) Orální metoda, která je založena na tom, že učitel mluví a žák odezírá. Všechny informace tak přijímá skrze mluvený jazyk. Tato metoda je vhodná pro lehce nedoslýchavé žáky. Pro neslyšící žáky je velmi náročná a nepřináší velké úspěchy. (2) Další metodou, resp. spíše filozofií je totální komunikace, která využívá všechny dostupné komunikační prostředky podle individuálních potřeb žáka. Pro předání informací se užívá mluvená řeč, prstová abeceda, psaní, čtení, odezírání, mimika, pantomima, kresba, film, divadlo, gesta i znakový jazyk. Důležité je najít vhodný komunikační prostředek pro každé dítě zvlášť, často se však stává, že volba komunikačního prostředku odráží schopnosti učitele namísto potřeb žáků. (3) Bilingválně-bikulturní metoda se zdá být nejvhodnější metodou pro neslyšící děti. Přístup vychází z respektování kulturních a jazykových specifik komunity neslyšících. Výuka probíhá v českém znakovém jazyce, ale zároveň se pracuje s psanou podobou češtiny. Čeština je vyučována jako cizí jazyk – důraz je kladen na psanou formu češtiny, na čtení s porozuměním a psaní. Je to také nejpřirozenější způsob, jak děti naučit oba jazyky, zvláště když je ve třídě učitel slyšící i učitel neslyšící. Každý z nich zde má svoji roli a děti si tak přirozeně osvojují oba jazyky.